Vždycky říkám, že stopování je více než cokoliv jiného mentální sport. Šance, že se několikrát během dne přehoupnete z deprese do euforie a zase nazpět se prakticky rovná 100 %. Přijměte pozvání na exkurzi do hlavy člověka, který stopuje.

25. prosince. Den D. Probouzím se s mírnou bolestí v krku. Zpoza žaluzií mě straší několik centimetrů sněhu. Další 2 věci do seznamu důvodů, proč bych dnes neměl jezdit. To vše je ale jen zkouška. Zkouška toho, jak hodně myslím tenhle svůj počin vážně.

Balím si poslední věci a nasazuji si batoh na záda. Pod tou vahou se mírně prohnu, a to i přes to, že tam nemám všechny věci, které jsem tam chtěl mít. Zapínám všechny přezky a za malý okamžik nastává v mé hlavě posvátný klid. Chybějící dílek zapadl do mozaiky. Teď jsem kompletní. Vzhůru do světa!


Přicházím na místo, ze kterého chci stopovat. Jsem plný pochybností a nejistoty, jak to celé dopadne? Dojedu do Běloruska? Dojedu vůbec někam? Co budu dělat, pokud mi dnes nikdo nezastaví?

Obavy nejsou plané. Párkrát jsem už stopoval, ale nikdy ne v zimě. Nikdy ne z malého městečka Žamberk. Nikdy ne o Vánocích. Každá z těch věcí mi přidělává další vrásku na čele. Každá z těch věcí zásadně mění výsledek celé rovnice. Naštěstí oběma směry!

Je jediný způsob, jak to zjistit.

Nadechuji se a zvedám palec.

Poprvé. Poněkolikáté a přitom pořád poprvé. Je to podobné jako tenkrát „poprvé“. Člověk je nervózní, moc neví, do čeho jde, ale hodně se těší, ta nadšenost se mísí se strachem, až to začíná jemně šimrat v břiše.

Projíždí prvních pár aut. Prvních několik odmítnutí. Prvních několik udivených pohledů řidičů.

V tu chvíli u silnice stojí jiný člověk. Člověk, kterého na první pohled nepoznávám, protože jsem se s ním dlouho nesetkal.

Jsem to já. Opravdický já. Prvotní stud je pryč.

Jsem připraven.


Nečekám ani 15 minut a zastavuje mi můj první stop. Je to kratší jízda, ale euforie mnou ihned prostupuje a v žilách mi koluje několikrát překročená doporučená denní dávka adrenalinu. Já fakt jedu! Alespoň jeden stop jsem dokázal!


Ještě to nevím, ale je to poslední stop toho dne. Veze mě až do Českého Těšína. Nesmírně zajímavý a zábavný člověk. Projíždějíc okolo Ostravy, vytahuje okénko u dveří a zapaluje si cigaretu. Smog se mísí kouřem a spolu s okolní šedí razovité krajiny to vyvolává v člověku zvláštní depresi.


Na žádný z 6 stopů toho dne nečekám déle než 15 minut. To je dobré. To je více než dobré. Štěstí mi přeje. Teď jen, aby to vydrželo.


Přichází 4. hodina, tma a konec mé dnešní jízdy. Odebírám se do nedaleké staré budovy celnice, ve které je zřízena směnárenská budka. Otevřením dveří na mě dýchne duch minulosti.

Ach ty první dny cesty. Ach to první oťukávání s neškodnou realitou. Nejdříve nervózně, nenápadně postávám u okna. Poté se odvažuji a sedám si na zem, opíraje se o batoh. Sedím přímo u radiátoru a v duchu si říkám, že tohle by mohlo být dobré místo na přespání. Po pár dnech cesty obvykle tyto zbytečné obavy rychle přecházím a lehám si hned tam, kam spadnu první. Pojmenoval jsem to bezdomovecký syndrom.

Minulost. Přítomnost. Budoucnost?

Vychází paní ze směnárny. Mírně se zarazí a zeptá se, co tam dělám. Vysvětluji ji situaci. Stručně, pravdivě. To vždycky funguje. Zafungovalo to i v tomto případě. Ba co víc. Po pár minutách vychází znovu a přiváží mi kancelářskou židli, co tu měla navíc. Moc se na nic spát nedá, ale ten čin mě hřeje u srdce. Dobrosrdečnost lidí však pokračuje! Od jednoho z kamioňáků, kteří si přijeli vyměnit peníze, dostávám teplý čaj.

Usínám na zemi, napůl položený na svém batohu.

Ubytování prvního dne. V mnoha hostelech by po vás chtěli pár stovek, tady však ne. Doporučil bych všem přátelům a známým. Ložnice a kancelář zde, kuchyně, záchod a koupelna venku.

Přichází ráno. Budím se rozlámán a bolest v krku je o stupínek větší. To mě ale netrápí. To, co mě právě trápí, je splín v mé hlavě. Pochybnosti o dokončení cesty tak velké, že chvílemi přemýšlím, kde je nejbližší nádraží.

To není dobré.

Přitom mám vše. Spal jsem v (relativně) luxusním ubytování, vařím si teplé jídlo, mám dobré místo na stopování a času mám také dost. Co je tedy špatně?

Špatná nálada dokáže zničit každou skvěle rozjetou cestu!

S notnou dávkou sebezapření dojídám hromadu těstovin, balím se a jdu si stoupnout k silnici. Fakt mi tady někdo zastaví? Copak můžu odtud dojet až do Běloruska? Infikován pesimismem zvedám povadlý palec.

Vyvážený kalorický plán, dostatek sacharidů, bílkovin a vlákniny, vyrobeno z bio non-GMO potravin. Nic z toho na fotografii nenajdete.

Ocitám se v dalším autě. Svištíme po dálnici směrem Varšava. Pomalu mi celá ta věc začíná docházet. Dnes mám opravdu velkou šanci ujet nějakou rozumnou vzdálenost. Na první pohled nedosažitelná idea se zhmotňuje a poprvé za celou cestu začínám věřit tomu, že dorazím do Běloruska stopem.

Jsem vysazen ve městě Piotrków Tribunalski, odkud jsem kdysi již stopoval.

Happy place, happy face.

Místo na fotografii nosí štěstí. V létě roku 2017 mi zde zastavila MILFka ve svém SUV s béžovými koženými potahy, tentokrát to byl pan kamioňák, který mě pohostil vodkou, mandarinkami (kterých ze Španělska vezl 21 tun), objednal mi po telefonu hotel, ráno mě z něho vyzvedl a dovezl až 30 km před běloruské hranice. Pokud bude chtít někdy stopovat tímto krajem, zkuste toto místo. Určitě přinese štěstí i vám!


Mě a běloruské hranice dělí už jen pár kilometrů. Déšť již několik hodin nepřestává zkrápět plochou pochmurnou krajinu. Z celé škály šedivých barev zde vystupuje jen postavička v modré bundě zvedající zmrzlý palec na stovky aut okázale ignorující její přítomnost.

V polospánku přešlapuji z jedné nohy na druhou a pomalu vyšlapávám důlek srovnatelný s okolními výmoly v silnici. Ani dvojité ponožky nepomáhají. Vlhko a chlad se mi pomalu vkrádá do bot. Od rána jsem nic nepozřel a nyní již nechci ztrácet drahocenný čas na vaření jídla. Hladovím.

Diametrálně jiná situace než předešlé ráno. Jsem v nedostatku, ale v hlavě mi svítí jasná, čistá myšlenka toho, že to dokážu. Alespoň na hranice s Běloruskem. I kdybych těch 30 km měl ujít pěšky…

Nakonec usuzuji, že si přeci jen ten brunch dám. V nedalekém altánku rozkládám náčiní a připravuji si sváteční tabuli — termosku s polostudeným kafem a dvě čínské polívky. Jím jako král, vypadám jako bezdomovec.

Pokračuji již s nadhledem. Je 11 hodin a začíná mi být jasné, že to dneska do až do rodného Bobrujsku nestihnu. To mi ale nevadí. Jsem smířen s jakýmkoliv zakončením tohoto dne a začínám si užívat okamžiku. Zbylé nepohodlí velkoryse přehlížím a ke vztyčenému palci přibývá přihlouplý úsměv.

Jsem šťastný.

Nedlouho na to zastavuje auto. Řidič říká, že jede oklikou, ale že se do Běloruska dostaneme.

S dobrou náladou lze překonat jakýkoliv svízel!

První sekundy v Bělorusku. Zákaz řízení ve městě, pokud nemáte alespoň 0,60‰ alkoholu v krvi. Mimo město potom alespoň 0,90 ‰.

Je mi jasné, že ty dobré skutky, které se mi staly, budu muset v nějaké formě dříve nebo později vrátit karmě a společnosti. U řidičů kamionů a dodávek ta splátka probíhá prakticky okamžitě.

Je to symbióza. Stopař se potřebuje dostat z bodu A do bodu B, řidič nechce být na dlouhé cestě sám. Poptávka a nabídka. Nabídka a poptávka.

To je i případ Dimy. Několikrát mi za cestu říká, jak je rád, že nejede sám. I já jsem rád, že se dostanu někam dál na své cestě a u toho se dozvím spoustu zajímavých věcí z místního života.

Symbióza.

Řidič Dima mě veze prakticky z polsko-běloruských hranic až 60 km před můj vytoužený cíl — město Bobrujsk.

Času je málo. Jen co vyskakuji z posledního stopu, rozhlížím se po benzínové pumpě po stopu dalším. Musím co nejdříve rozseknout, zda dojedu do rodného města Bobrujsk ještě dnes, nebo zůstanu tady a dojedu ráno. Mířím přímo k zaparkovanému kamionu a ťukám na dveře. Ty se pomalu otevírají.

Dobrý den, jedete do Bobrujsku?“ ptám se lehce nesměle, ale věcně, připraven a smířen s oběma variantami odpovědi.

Zajecov“ odpovídá řidič úsečně. Hlasitý zvuk rádia linoucí se z kabiny ještě více snižuje kvalitu porozumění. Už teď chvíli váhám, jestli to je město, nebo nějaký slangový výraz.

Odkud jseš?“ pokračuje muž.

Z Čech.

A co děláš tady?

Jedu za babičkou

Dlouhá odmlka. Začínám být z celé situace lehce nesvůj. Buď mě může a chce svézt, nebo ne. Není nic mezi. Stačí to říct na rovinu. Toto ochomýtání nikomu nic dobrého nepřináší.

…No tak mě nech aspoň dojít pro něco k žrádlu…“ vykřikuje muž, lehce rozčileně, vyskakuje z kamionu a jde směrem k benzínce.

Příští minuty postávám nedutaje okolo kamionu. Hlavní náplní následující jízdy se stává ticho. Uznávám, že jsem se na tuhle sedačku trochu vnutil. Snažil jsem se ale řešit vzniklou situaci rychle. Stejně tak rychle ji ale mohl vyřešit i řidič vyřčením prostého „ne“.

Během jízdy padne jen několik slov. Ani neznám jeho jméno. I přes to jsem mu vděčný za to, že mě svezl.

Vzpomínáte ještě na to povídání o symbióze? No, lidé bývají různí…


Vystupuji z kamionu a nadechuji se z plných plic. Ten extrémně vlhký studený vzduch, smíchaný se smogem továren a aut, vytváří jedinečné aroma, které si nelze splést a které mi utkvělo v paměti z dětství. Poznávám to tu. Vůně Bobrujsku.

Cesta je u konce.

Důkaz místo slibů.

Zvládl/a jsi to až na konec! Gratuluji!

Jestli tě tento článek bavil, nazapomeň stalkovat i můj Facebook a Instagram! Čas od času tam dávám líbivé fotografie, jindy cestovatelské memy nebo prostě jen bizarnosti, co mě potkaly
na cestách.


Nechceš přijít o žádné nové dobrodružství ani data konání mých dalších stand-upů? To vše ti přednostně doručí můj vlastnoručně vytrénovaný poštovní holub. Klidně i na opačnou stranu světa. Aby trefil, chce po tobě jen vyplnit formulář níže.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *