Balúčistán. Vyprahlá oblast Pákistánu vyhlášená únosy turistů. Počet přítomných kalašnikovů mě nenechal na pochybách, že se jedná o jedno z nejnebezpečnějších míst na zemi. Počet obdržených čajů mě zase utvrdil v tom, že se i v těch nejvíce nehostinných podmínkách najdou lidé dobrého srdce.

Muž držící kalašnikov, Pákistán

Tento příběh je součástí knihy KAIF o cestě kolem světa, která je právě k dostání. Více informací zde.


Den 47

Přetáčím se na bok a vymýšlím ještě jednu další pozici, jak usnout v tomhle nefalšovaném pekle. Střídavě podřimuji a bdím. Větrák v zatuchlé kanceláři odmítá spolupracovat, krůpěje potu stékají po všech zákoutích mého těla a to mě nutí k radikálnímu kroku. Svlékám si triko a porušuji tím tak místní přísné módní zvyky. Odhodlávám se i k napití z kanystru, na který mě večer odkázal voják. Jako prevenci proti nečekaným událostem vodu převařuji ve svém (špatně umytém) ešusu, takže je nejen teplá, ale také má mírné zabarvení a pachuť. Piji jen symbolicky. Čekají mě minimálně dva dny v poušti.

S druhým budíkem vchází do pokoje a kanceláře v jednom strážný. Oblečen v černém mundúru, na hlavě prostou čepici, pod nosem knír jako z indického filmu a kalašnikov přes rameno. Lehkým gestem naznačí, že nastal čas vstávat. Během minuty jsem sbalený a sedím ve dvoře stanice. K snídani dostávám šálek silného černého čaje a kostku cukru. Poučen místními tradicemi ze včera ji vkládám mezi zuby a cedím skrz ni nápoj. Je více než božský. Kvůli žízni však zmizí rychleji, než si ho stihnu vychutnat.

Nasedáme do auta béžové barvy a první věcí, které si všímám, jsou kabely trčící z majáku na střeše, jehož roztřepené konce nikde nekončí. Volant je, oproti zvyklostem v našich končinách, umístěn vpravo a ujímá se ho samotný velitel stanice. Nejprve si zapaluje cigaretu, kterou nepustí do konce jízdy z úst. Strážný zavírá bránu a připojuje se k nám i se svým samopalem. Vzhůru do pustiny.

Vrak auta v poušti v Balúčistánu
Obrázek, který mě provázel dva dny

Začínám si uvědomovat, že to skutečně dělám. Že skutečně směřuji vstříc nebezpečnému území, před kterým mě všichni varovali. Všichni ti vojáci s kalašnikovy zde nejsou jen tak pro ozdobu. Vyvstává mi na mysli fotografie, která mi včera večer přišla od mého spolucestující z autobusu k íránsko‑pákistánské hranici. Od toho, co mi daroval vodu a já vám slíbil, že o něm ještě tady uslyšíte. Fotografii pořídil tajně, když jsme vedli konverzaci o tom, co se v tomto kraji chystám podnikat. Proč to udělal? Na pocitu bezpečí to moc nepřidává.

Kola sviští po rozpáleném asfaltu a my rychle nabíráme kilometry. Teplota okolního vzduchu dále pozvolně stoupá, stejně tak jako můj tep a hladina adrenalinu. Okolní panorama nepatří zrovna k těm atraktivnějším. Rovinatou kamenitou poušť jen občas vytrhne z monotónnosti menší pohoří kaštanové barvy. Ojedinělá písečná duna pohlcuje menší pahorky a ladně se přelévá přes opuštěné vraky aut i popraskanou silnici, po které pádíme. Horizont je notně rozmazán horkým vzduchem, zlatavá barva pouště se mísí s modří nebe. Definice nehostinnosti. Zdá se, že jediné živé bytosti v širém okolí se právě nacházejí v tomto autě.

Zastavujeme před závorou s hliněnou budkou. Všichni vystupujeme, velitel mi podává ruku, nasazuje vážný výraz a významně se loučí: „Naše služba skončila.“

čaj na římse v provincii Balúčistán
Střídání stráží, zapisování svých nacionál do deníků a čaj k tomu.

Poté si mě přebírá další jednotka, což musím stvrdit podpisem. Střídání vozidel v půlhodinovém až hodinovém intervalu je zde zavedeno jako jeden z pilířů protisledovacích opatření. Usedám do strážnice a otevírám sešit s tvrdými deskami. Vyplňuji jméno, číslo pasu, datum narození a ostatní formality. Zároveň po očku kontroluji další duše, jež si zvolily stejný osud jako já. Celkem mě uklidňuje, že nejsem jediný, koho něco podobného napadlo. Jako odměna za úředně neověřený podpis je mi vyměřen další čaj s extra dávkou cukru. A to je vlastně i celý koncept toho, co mě dnes a zítra čeká. Pick-upy, kalašnikovy, autogramiády a čaj.

Auto je téměř připraveno k jízdě. Potřebuje už jen menší pobídnutí, a tak ho společnými silami roztlačujeme. Naše sestava je podobná té předchozí. Já, dva strážci a dva samopaly. Usedám dopředu mezi své bodyguardy. Není tu místa na rozdávání, a navíc sedím tak nešikovně, že polovina mé váhy spočívá na řadící páce. I přes veškerou snahu se mi po chvilce odkrvuje noha, jen aby se mi citlivost v dalším momentu na okamžik vrátila a já ji mohl následně nenávratně ztratit až do dalšího kontrolního bodu.

Nemůžu sedět vzadu na korbě?“ ptám se s mizivou nadějí, že bych si tam mohl napravit svůj krevní oběh. Zamítavou odpovědí je mi uniformovaná věta o bezpečnosti. I tak si nestěžuji. Pořád je to bezplatná jízda.

Další checkpoint. Další památníček. Tentokrát sedím v budově u menších stolů pokrytými stohy popsaných papírů společně s dalšími muži. Dostávám od nich plechový hrneček s vodou nabranou z velké hliněné nádoby. Ačkoli jsem se zařekl, že neupravenou vodu pít nebudu, neodolám. Žízeň mě přemáhá a tento den bude ještě dlouhý. Několik osvěžujících loků by snad nemělo způsobit problémy. Čekání se už stalo nedílnou součástí cesty, a tak je třeba si ho krátit smysluplnou činností. Momentálně pozoruji početnou mravenčí kolonii, která pochoduje přes celou místnost.

Posádka dalšího džípu je tentokrát netradiční. Já, tři strážci a desetiletý kluk, pravděpodobně syn jednoho z nich. Směji se tomu absurdnímu složení. Smích mě ale záhy přejde. Ze stanice odjíždíme po prašných cestách, na periferii míjíme hliněné domy, mezi nimi úzkými uličkami pobíhají děti, jinde se zase ženy rychle zavinou do šátku a stydlivě zmizí v útrobách obydlí. Po chvilce mi dochází, že jsem už někde podobné scény viděl. Ale kde?

Válečné filmy z Afghánistánu.

Uvědomuji si, že ten Afghánistán je vzdálený jen několik desítek kilometrů vzdušnou čarou.

O půl hodiny později následuje další z povinných zastávek. Po splnění nutných formalit jsem pozván dovnitř stanice, kde už na mě čekají tři muži. Na rozdíl od ostatních strážců jsou oblečeni do typického prostého oděvu shalwar kameez pastelových barev, na hlavách mají tradiční pokrývky hlavy s orientálním vzorem, shora placaté a vepředu vyříznuté do trojúhelníku. Tváře jim zdobí tmavé bohaté plnovousy a na kráse pro změnu ubírají zkamenělé paty. Nejvíce mě zaujme ten, jemuž sice vousy a vlasy již značně vybledly stářím, zato však má zvýrazněné oči jakousi černou linkou, což dodává jeho výrazu na dramatičnosti.

strážci z paravojenské jednotky Levies
Strážci

Vstupuji do místnosti, svlékám si boty a pokládám nohy na tkaný koberec s kachlíkovým vzorem kombinujícím barvy slonové kosti, červené a modré. Na omítce se již značně promítnul čas, což se jen s obtížemi snaží zakrýt červená dečka visící na jedné ze zdí. Na scéně nesmí chybět ani kalašnikovy opřené v rohu. Nejstarší z mužů mi pokyne a rukou přizve k posezení. Anglicky si vyměňujeme několik jednoduchých frází a všichni se navzájem prohlížíme s jistou fascinací danou odlišností našich národů. Další muž přináší náš dnešní oběd – pita chleba s luštěninami v mírně pálivé červené omáčce. Všichni si sedáme do kruhu, bereme placku, skládáme ji do tvaru písmene U a nabíráme pokrm. Je poměrně ostrý, ale lahodný. Celý zážitek zapíjím velkým množstvím čaje. Tak velkým, že se chvílemi začínám stydět, že nezbude na ostatní. Pocit žízně mě stále nepustil a už jsem v to přestal i doufat.

Na programu je odpolední siesta. Ochlazujeme se pomocí improvizované klimatizace sestavené z plechové krabice, ventilátoru a mokrého hadru. Nasycen, v přijatelné teplotě, pohodlně uložený na válcovitých polštářích u zdi a po bezesné noci, usínám jako nemluvně.

„Musíme jet,“ vytrhává mě ze snu trochu naléhavý tón jednoho ze strážných. V polospánku rychle vstávám, nazouvám si sandály, popadnu batoh a mířím si to nejkratší cestou k dalšímu pick-upu. Jízda je tentokrát o něco rychlejší, než bývá zvykem. Sice jedeme ve třech, ale nikdo z nás nešpitne ani slovo. Pohupujeme se na nerovné vozovce a všude kolem nás žhne prázdná planina. V suchém, rozpáleném vzduchu visí tichá nervozita, kterou přerušuje až mladý voják. Otáčí se doleva z okénka a významně ukazuje prstem směrem k hranicím.

Afghanistan problem,“ popisuje komplexně celou situaci. Zprvu nechápu. Mhouřím oči a snažím se nahmatat něco viditelného. Můj zrak však zachycuje pouhý oblak prachu linoucí se z horizontu a rozostřený fata morgánou. Protřu si znovu oči a snažím se podívat o něco lépe. Ve velké dáli spatřím dva objekty, malé neidentifikovatelné tečky. Až na pohled třetí mi to všechno začíná zapadat do sebe. Obrysy dvou aut se vyjasňují, můj dech ustává a tep nabírá na tempu. V šoku přemítám nad nepříliš rozsáhlými možnostmi toho, kdo by to mohl být.

Jak mi později shrnou mí strážci, varianty jsou jenom tři: Uprchlíci, pašeráci nebo bojovníci Tálibánu. Ovládá mě nervozita, skoro bych řekl panika. Neklidně se vrtím na koženkové sedačce automobilu a snažím se vymyslet, čím můžu přispět k řešení této zapeklité situace. A jestli vůbec můžu něčím přispět? Střídavě kontroluji horizont, tachometr na palubovce a oba strážce. Poprvé a naposled za celou svoji cestu uznávám, že volba zrovna této trasy je špatný nápad. Hodně špatný nápad. V hlavě se mi střídají divoké scénáře s ještě divočejšími rozuzleními této nelehké zápletky.

Ty zklidňuje až reakce mé eskorty, která je… žádná.

Kalašnikovy stále stojí spokojeně opřené o nohy strážců. Protentokrát. Cítím, jak mi padá obrovský kámen ze srdce, a atmosféra v kabině se uvolňuje. Vojáci začínají žertovat, půjčují si mé sluneční brýle a vzniká několik společných fotek.

kalašnikov v autě na hranicích s afghánistánem
Kalašnikov v klidu

Zanedlouho se přibližujeme k hotelu, kde by měla má cesta pro dnešek končit. Třípatrová hliněná budova na kraji města se stane mým dočasným domovem, hradem i vězením. U vchodu míjím dva strážné, kteří v černých stejnokrojích posedávají na dřevěných židličkách a kontrolují kohokoli, kdo jde dovnitř, ven nebo jen kolem. Procházím zatuchlými, temnými chodbami do prvního patra. Zežloutlé zdi v mém pokoji, opadaná omítka a propálené matrace dvou postelí tu zůstaly coby artefakty po místních kuřácích. Stará CRT televize stojí nehybně na malé skřínce jako němý svědek všech předchozích dočasných nájemníků. Zámek ve dveřích nefunguje příliš přesvědčivě, a tak jej doplňují jednoduché západky. Z miniaturní sprchy a záchodu v jednom se občas line koncert cvrčků.

Než se plně uvelebím ve svém království, jdu nakoupit. Malý stánek stojí doslova tři metry od hotelu, i přesto však se mnou jde jeden ze strážných a kontroluje každý můj pohyb. Po návratu odkládám většinu šatstva, lehám si na postel a vychutnávám ledově vychlazenou kolu. Je to rychlé (a špatné) řešení nedostatku tekutin i energie způsobeného předchozí cestou, ovšem nápoj je tak lahodný, že mám téměř chuť si jej aplikovat nitrožilně. Unavený větrák rozhání horký vzduch. Avšak ani jedno z těchto mála pozitiv netrvá věčně. Elektřina na několik příštích hodin vypadne z místnosti a vracet se bude už jen sporadicky. Tímto se omlouvám všem, kteří na počátku předchozího odstavce pocítili luxus ze slova „hotel“.

Od sepisování deníku mě ruší neustálé návštěvy. Nejdříve je to majitel hotelu, poté velitel jednotky Levies a hned nato několik ozbrojených vojáků, kteří bez pozvání prohledávají můj pokoj. Každé zaťukání mě vytrhává z poklidného zenu mezi čtyřmi zdmi a připomíná mi dávnou zapomenutou věc – kde se právě teď nacházím a jak divoké to území je. Každé otevření dveří rozjíždí malou horskou dráhu pro moje nervy i srdeční pulz. Každý další host, který mě přichází ujistit o mém bezpečí, ve mně naopak vyvolává chvilkové zděšení.

Zbytek večera patří úvahám o životě. Dnešní události mi potvrdily, že překonání tohoto kousku země nebude žádný med. Odhazuji poslední zbytky pýchy a přiznávám sám sobě, že se obávám zítřka. Jádro toho strachu leží částečně v tom, že moc netuším, co všechno mě ještě čeká. Také jsem poměrně vyčerpaný z dlouhých přesunů. Moc dobře si ale uvědomuji, že mí démoni budou zítra ráno znatelně menší a že budu mít mnohem více energie na to, abych čelil dalšímu stresu.

Usínám s vědomím, že se nacházím daleko od domova a zároveň daleko za okrajem své komfortní zóny. V obsáhlé směsici pocitů, které se mi právě teď honí hlavou, však převládá myšlenka, že dělám něco, na co budu vzpomínat celý život. Něco, co mě, ať už pozitivně nebo negativně, poznamená do konce mých dnů.

Něco, díky čemuž se právě teď cítím být naživu.

pokoj hotelu v pákistánu
Hotel s historií

Den 48

Jedno z dalších propocených rán. Lehké bolení v oblasti břicha je decentním připomenutím toho, že vždycky může být ještě hůř. Člen ochranky mě vyzvedává v pokoji a začínáme dnešní kolotoč. Tentokrát jen kvůli mému odjezdu přijely hned dva džípy plné vojáků. Nebudu lhát, že si nepřipadám jako celebrita. Také konečně sedím na korbě i se svými strážci. Pomalu přejíždíme město v koloně a za ním již nabíráme plnou rychlost. Krajině se vrací její jednotvárnost, neúnavné slunce přitápí k už tak nelidskému vedru ještě o pár stupínků více a přírodní klimatizace v podobě protivětru fučí, co to dá. Poletující písek mě nutí nasadit si sluneční brýle i sportovní „punčochu“ přes hlavu.

Cestu si krátím různými způsoby. Někdy mi příslušník Levies pouští videa z wrestlingu a vášnivě vysvětluje, který zápasník je jeho nejoblíbenější. Jindy mu zase já ukazuji svoje fotky z domova. U obrázku mé přítelkyně Jany se pozastavuje.

„Wife?“

„No, girlfriend,“ odpovídám s úsměvem.

„Giiirlfriend,“ hurónsky se zasměje vousatý chlapík. Dodnes nevím, co na tom bylo tak vtipné. Jisté ale je, že tyto malé kulturní rozdíly jsou nádherné!

Velkou většinu času však trávím přemítáním nad svou dosavadní poutí. Přemýšlím, do kolika neuvěřitelných a ne vždycky bezpečných situací jsem se již dostal a kolik jich na mě ještě čeká za dalším horizontem. Zároveň mám pocit, že jsem pánem svého osudu. Že držím otěže života zcela ve svých rukou. Paradoxně právě v tomto okamžiku nemůžu být dále od pravdy. Můj život totiž zrovna teď leží v těch stejných rukou, které svírají naleštěné kalašnikovy.

kalašnikov pákistán
Pracovní nástroj

Dnešní jízda je ve znamení svižného tempa. Velitel Levies z města Dalbandin, kde jsem dnes strávil noc, vytiskl všechny potřebné dokumenty v předstihu, a tak vleklé autogramiády až na pár výjimek odpadají. Výměny aut také šlapou jako dobře namazaný stroj. Jedinou krátkou zastávku děláme u něčeho, čemu by se s trochou představivosti dalo říkat motorest. Sedíme venku na tkaných kobercích a popíjíme silně oslazený čaj s mlékem, ukusujeme sušenky a jakýsi chleba rozmočený v tuku. Je to oáza klidu v dnešním uspěchaném dni.

„Chlapi, tady vám to jakoby teče,“ komentuji lakonicky (a v duchu) fakt, že se kola našeho vozidla za jízdy boří do roztaveného asfaltu a zanechávají za sebou výrazné stopy. Parta dělníků se to s menšími či většími úspěchy snaží akutně řešit haldami štěrku a vrací tak silnici její původní tvář. Dnes je kontrolních bodů o něco více. Konec se zdá být v nedohlednu a já to přibližně u desáté změny přestávám počítat.

Zastavujeme se u checkpointu před městem Kvéta, cíle tohoto celého transportu. Sídlí zde i protiteroristická jednotka – nebo to aspoň tvrdí nápisy na tričkách těch mužů. S několika z nich usedám k obědové hostině na vyvýšené pódium. Zatímco opět jíme pita chleba s luštěninami v mírně pálivé červené omáčce, ostatní v místnosti rozbalují drobné koberce a dopřávají si salát (arabsky صلاة, salat, modlitba) – povinnou denní modlitbu každého muslima.

Je čas na další přesun. Snad to bude ten poslední. Sedím na korbě pick‑upu zase s jinými třemi muži, jejichž výrazy jsou o poznání vážnější než u předešlé výpravy. Mundúry se změnily na černé kalhoty a trička, přibyly neprůstřelné vesty a tmavé šátky přes obličeje. Všichni pozorně sledují dění na ulici. Nespouští z ní oči, stejně tak jako nespouští prsty ze spouští svých samopalů. Přes plátěnou střechu nákladového prostoru mám jen omezený výhled, a tak si nemůžu dostatečně podrobně prohlédnout davy lidí, kteří proudí po okrajích silnic bez chodníků, ani chaotický provoz neuvěřitelného množství aut, tuk-tuků a motorek. Vidím je sice jen stěží, zato je nemůžu přeslechnout díky navzájem se překřikujícím klaksonům.

A nyní už na mě čeká zlatý hřeb celé jízdy Balúčistánem. Přesedám do něčeho vhodnějšího pro tuto dobu a místo, obrněného transportéru. Opatrně se soukám malým otvorem dovnitř i se svojí předimenzovanou krosnou, čímž budím pána v baretu, který tam spokojeně dřímal. Začíná něco brblat, ale řidič ho uklidňuje. Poté usoudí, že by měl uklidnit i mě.

obrněný transportér pákistán
Obrněný transportér

„Tohle vše okolo je velmi tlustý, několikacentimetrový pancíř,“ říká hlubokým, povzbudivým hlasem a naznačuje šířku mezi prsty. Efekt to má ale přesně opačný.

„Proč tady proboha musí být tak silný pancíř?“ ptám se sám sebe, ale zároveň si říkám, že tu odpověď vlastně raději znát nechci. A tak tu jen sedím a nedutám. Starý mrzout nepřestává brblat.

Jsem vysazen u hlídky na rušné křižovatce. Ukryt mezi čtyřmi postavami přemýšlím, na co tady vlastně čekám. Doufejme, že na odvoz. Nesměle přešlapuji na místě a pokouším se zneviditelnit. Nebýt tady. Z řady jednoduchých mužských šatů pastelových barev a unifikovaných policejních uniforem vybočuje jen jediný jedinec. Zraky kolemjdoucích se upírají na modrookého blonďáka ve tmavém sportovním oblečení. Říct, že ten hoch nezapadá do místního demografického a módního stereotypu, je příliš slabé tvrzení.

Netrvá to dlouho a začíná se kolem mě vytvářet menší skupinka zájemců, která se rychle rozrůstá. Jeden klučina zírá a zkoumá mě od hlavy až k patě, s pusou dokořán a s až paralyzovaným výrazem ve tváři. V jistém okamžiku kolem nás projede tuk-tuk, v němž sedí žena v nikábu (muslimský oděv pro ženy zahalující vše kromě očí). Ještě dlouho poté ji vidím, jak se vyklání zpět a prohlíží si mě. Lehce se pousměji. Uvědomím si totiž opačnost celé situace. Nějak takto se cítí muslimové, a obzvláště zahalené ženy, u nás. Středem pozornosti proti své vůli.

Přijíždí pro mě můj poslední odvoz. Motorka. Těžkopádně nasedám za policistu a okamžitě zatínám všechny svaly v těle, abych vyvážil kolos na svých zádech a snížil tak počet vrtkavých chvilek, které mně i řidiči připravuje. Zastavujeme se na vlakovém nádraží pro jízdenku do hlavního města Islámábád, kam se chci zítra dostat. Prodají mi ji, ačkoli nemám potřebný dokument NOC (Non-objection certificate, dokument umožňující vycestování z území Balúčistánu). Už za několik sekund zjistím (a vy se mnou), že potřebný opravdu byl.

Parkujeme u hotelu Bloomstar, který je, stejně jako všechny předchozí v Pákistánu, mojí jedinou možností a zároveň takovým malým domácím vězením. Strážní za mnou zavírají vysokou plechovou bránu a já přistupuji k recepci, kde jsou mi oznámeny hned dvě věci:

1) Bez doprovodu policie nemůžu opustit toto místo.

2) Bez onoho kouzelného dokumentu nemůžu opustit Balúčistán. Já, recepční i policisté se diví, jak je možné, že mi vůbec někdo prodal tu jízdenku.

Potom už následují jen příjemné věci. K večeři se podává pita chleba s – ano, ano, pozornější čtenáři již vědí správnou odpověď, gratuluji – luštěninami v mírně pálivé červené omáčce. Tentokrát jsem mile překvapen vynalézavostí Pákistánců. Vyřešili totiž dlouhodobý problém, který pálil nejen mě již od studentských let. Jídlo se zde podává v talířích, které jsou vypolstrované potravinářskou fólií, a pokrmy jsou koncipované tak, že k nim není potřeba žádný další příbor. Celkový počet nádobí nutný k následnému mytí se tedy rovná nule. Trochu nechutné, ale geniální. Studentský sen! Tleskám vestoje!

Jsem sice stále vyčerpaný, ale aspoň ze mě opadává stres posledních dnů. Je to za mnou. Pomalu, ale jistě získávám pocit bezpečí a dochází mi, že ta nejtěžší část cesty je již minulostí.

Usínám s čistou hlavou a blaženým úsměvem na rtech.


Tento příběh je součástí knihy KAIF o cestě kolem světa, která je právě k dostání. Více informací zde, dostupná u BWTbooks. Galerii další fotek a příběhů z Pákistánu můžete nalézt zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *